Fotogalerie Program Kontakt

Rezidence Café Kaprál

Aktuální program
Provoz unikátního literárního salonu Rezidence Café Kaprál byl zahájen v září roku 2022 pod hlavičkou kandidatury Brna na Evropské hlavní město kultury 2028, slavnostní otevření pro veřejnost proběhlo 22.9.2022. Od té doby se tento jedinečně zachovaný byt brněnského básníka Zeno Kaprála (1941–2020) na brněnské kulturní scéně skvěle etabloval jako místo pro literární setkání, čtení, besedy, knižní křty, performance, divadelní představení a další akce.

O fungování Rezidence Café Kaprál se stará TIC Brno, na programu se dramaturgicky podílí zástupci brněnských nakladatelství Druhé město, Větrné mlýny, Host, ve 

spolupráci s Měsícem autorského čtení, časopisem Host, Moravskou zemskou knihovnou, TIC Brno a dcerou Zeno Kaprála Dorou Kaprálovou. Rezidence Café Kaprál může fungovat díky laskavé spolupráci s majitelem bytu, městskou částí Brno-střed.

Programy jsou zde prezentovány ve dvou blocích, jarním (duben-červen) a podzimním (září-listopad). Pro informace o aktuálním programu sledujte tento web, nebo FB stránky Rezidence Café Kaprál.
Praktické informace
Vstup na všechny akce je zdarma.

Garant projektu
Brno 2028: Brno s Tebou (TIC BRNO, p.o.)

Autoři konceptu
Martin Reiner, Marcela Straková, Tomáš Kubíček, Miroslav Balaštík, Petr Minařík, Jan Němec, Bohdan Chlíbec

Produkce
Petra Stránská

Asistentky produkce
Dominika Fialová, Michaela Žáková, Martina Sedláčková, Nela Orbánová, Karin Konešová

Produkce, PR a komunikace
Petra Stránská (ext) ve spolupráci s PRisty a PRistkami partnerských institucí

Spolupráce
Frederika Halfarová, Barbora Reinerová, Radek Štěpánek, Martin Krafl, Michaela Dermauw, Renáta Obadálková, Silvie Šeborová

Partneři
Moravská zemská knihovna, Nakladatelství Druhé město, Nakladatelství Větrné mlýny, Měsíc autorského čtení, Nakladatelství HOST i časopis Host, Městská část Brno- střed

Poděkování
Jarmile, Doře a Fiktovi Kaprálovým, Janě Tiché Janulíkové, Petru Štikovi, Marku Fišerovi, Jakubu Berdychovi Karpelisovi a  Pavle Lukešové.

Aktuální program

Prohlídka bytu

Historie místa

Prostory Rezidence Café Kaprál v bytě na Údolní 17 už na první pohled udivují svojí velkorysostí, použitými materiály, i (na Brno) neobvyklou mírou zachování autentických prvků. A navzdory tomu, že je tento byt i v současné době poměrně rozsáhlý, jedná se o pouhý segment původní velikosti. Někdy po druhé světové válce totiž došlo k rozdělení bytu na dvě samostatné jednotky, a tak lze zatím jenom hádat, co ukrývá a v jakém stavu se nachází jeho druhá část. Na první pohled je současně zřejmé, že se ocitáme v rezidenčním bytě někdejších majitelů domu, kteří nepochybně patřili k ekonomicky a společensky významnějším obyvatelům města. A tak se logicky nabízí otázka, kdo tedy byli vlastníci a obyvatelé tohoto domu?
Dům na dnešní ulici Údolní číslo 17 (tehdy Talgasse číslo 15), nechala v roce 1880 postavit Charlotte Kallab. V roce 1898 získali dům Anton Kallab a Emilie Kapoun. V roce 1905 jej pak zakoupil Franz Wenzlowsky, který zde také bydlel, a který byl společníkem firmy ,,Herold Karl, Wenzlowksy Franz - Mechanische Leinen, Juten und Wollwarenfabrik”. Mnohem zajímavější jsou ale následující vlastníci domu. Některý z nich byl totiž v meziválečném období iniciátorem a stavebníkem jeho přestavby a adaptace. V roce 1917 se majitelem domu stal Josef Schwarz, který ho vlastnil až do roku 1930, kdy ho zakoupili Julius a Klára Redlichovi.
O Juliu Redlichovi víme, že se narodil v roce 1871 v Hustopečích. Někdy počátkem 20. století přišel do Brna, kde pravděpodobně vystudoval vysoké učení a stal se z něj zemědělský inženýr. V roce 1911 přistoupil jako veřejný společník do firmy ,,Adolf a J. Cohn”, která obchodovala s barvířským zbožím. V následujících letech se stal dokonce majitelem této firmy a později také generálním ředitelem významné akciové společnosti ,,Germnia”. V Brně se Julius Redlich v roce 1913 oženil s Klárou Mautner a jejich manželství bylo zapsáno do židovské matriky. O rok později se manželům Redlichovým narodila první dcera Marianne, a v roce 1917 ještě mladší dcera Liese Ruth. V této době žila rodina Redlichova ve svém domě na ulici Kaisserring číslo 4. Po vzniku republiku došlo k přejmenování a přečíslování ulice na Pařížskou 12, a dnes jde o dům na ulici Za divadlem 6. V roce 1930 se ale Redlichovi stali vlastníky domu na Údolní 17 (v té době ulice Dr. Bedřicha Macků), a právě s touto rodinou zatím ztotožňuji zásadní úpravy domu a jeho rezidenčního bytu. Julius Redlich patřil mezi významnější brněnské podnikatele, který navíc patřil do skupiny sběratelů umění. V roce 1925 zapůjčil Moravskému uměleckému spolku několik svých pláten starých mistrů pro výstavu v Domě umělců. Jeho byt na Údolní si tak můžeme představit jako rozsáhlou rezidenci s velkorysou vstupní halou, dvěma společenskými salony, rozměrnou jídelnou se zimní zahradou a ložnicemi, orientovanými do zahrady směrem ke Špilberku. V bytě pak byl pravděpodobně umístěn starožitný nábytek a výtvarná díla z jeho sbírky. Kromě rezidenčního bytu majitelů domu, zde byl ještě menší byt pro řidiče Redlichových, kterým byl Leo Leitner a také byt zahradníka Antonína Caro. Pro Redlichovi ovšem nastal zásadní zlom v roce 1939. Na rodinu začaly dopadat rasové zákony a všechny další nařízení a vyhlášky, kterými byli židovští obyvatelé perzekuováni ihned po nacistické okupaci. Jejich dům na Údolní byl arizován a rodina vystěhována do bytu na dnešní ulici Hilleho číslo 5. V ohlašovacím lístku, který musel pro potřeby úřadů Julius Redlich v roce 1941 vyplnit, napsal v kolonce náboženství ,,římský katolík” - patrně ve snaze zachránit si život. Úřady si ale vynutili tento údaj ověřit, což patrně nebyl schopen, a tak byli Julius a Klára Redlichovi v březnu 1942 předvoláni do transportu Af směr Terezín. Tady Redlichovi dokázali přežívat celé dva roky. V únoru 1942 ale Klára Redlichová v Terezíně zemřela a v květnu téhož roku byl Julius deportován do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Jejich dům na Údolní s rezidenčním bytem zatím obsadili nacisté. V červnu 2023 byly před domem umístěny kameny zmizelých věnované právě této rodině.
O Juliu Redlichovi víme, že se narodil v roce 1871 v Hustopečích. Někdy počátkem 20. století přišel do Brna, kde pravděpodobně vystudoval vysoké učení a stal se z něj zemědělský inženýr. V roce 1911 přistoupil jako veřejný společník do firmy ,,Adolf a J. Cohn”, která obchodovala s barvířským zbožím. V následujících letech se stal dokonce majitelem této firmy a později také generálním ředitelem významné akciové společnosti ,,Germnia”. V Brně se Julius Redlich v roce 1913 oženil s Klárou Mautner a jejich manželství bylo zapsáno do židovské matriky. O rok později se manželům Redlichovým narodila první dcera Marianne, a v roce 1917 ještě mladší dcera Liese Ruth. V této době žila rodina Redlichova ve svém domě na ulici Kaisserring číslo 4. Po vzniku republiku došlo k přejmenování a přečíslování ulice na Pařížskou 12, a dnes jde o dům na ulici Za divadlem 6. V roce 1930 se ale Redlichovi stali vlastníky domu na Údolní 17 (v té době ulice Dr. Bedřicha Macků), a právě s touto rodinou zatím ztotožňuji zásadní úpravy domu a jeho rezidenčního bytu. Julius Redlich patřil mezi významnější brněnské podnikatele, který navíc patřil do skupiny sběratelů umění. V roce 1925 zapůjčil Moravskému uměleckému spolku několik svých pláten starých mistrů pro výstavu v Domě umělců. Jeho byt na Údolní si tak můžeme představit
jako rozsáhlou rezidenci s velkorysou vstupní halou, dvěma společenskými salony, rozměrnou jídelnou se zimní zahradou a ložnicemi, orientovanými do zahrady směrem ke Špilberku. V bytě pak byl pravděpodobně umístěn starožitný nábytek a výtvarná díla z jeho sbírky. Kromě rezidenčního bytu majitelů domu, zde byl ještě menší byt pro řidiče Redlichových, kterým byl Leo Leitner a také byt zahradníka Antonína Caro. Pro Redlichovi ovšem nastal zásadní zlom v roce 1939. Na rodinu začaly dopadat rasové zákony a všechny další nařízení a vyhlášky, kterými byli židovští obyvatelé perzekuováni ihned po nacistické okupaci. Jejich dům na Údolní byl arizován a rodina vystěhována do bytu na dnešní ulici Hilleho číslo 5. V ohlašovacím lístku, který musel pro potřeby úřadů Julius Redlich v roce 1941 vyplnit, napsal v kolonce náboženství ,,římský katolík” - patrně ve snaze zachránit si život. Úřady si ale vynutili tento údaj ověřit, což patrně nebyl schopen, a tak byli Julius a Klára Redlichovi v březnu 1942 předvoláni do transportu Af směr Terezín. Tady Redlichovi dokázali přežívat celé dva roky. V únoru 1942 ale Klára Redlichová v Terezíně zemřela a v květnu téhož roku byl Julius deportován do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Jejich dům na Údolní s rezidenčním bytem zatím obsadili nacisté. V červnu 2023 byly před domem umístěny kameny zmizelých věnované právě této rodině.
Po zabavení bytu nacisty si dům pronajala firma Biochema Brno, pozdější Fruta. Jejím ředitelem byl v té době ing. Aleš Kaprál, strýc Zeno Kaprála. V části bytu, kterou později obýval právě Zeno Kaprál se svojí rodinou, byly v té době reprezentační místnosti, druhou část bytu, která je dnes veřejnosti nepřístupná, využíval k bydlení Aleš Kaprál. Ten též pořídil vybavení místností, jako například soubor nábytku z letovického zámku. Ostatní prostory v domě sloužily jako sklady a kanceláře Biochemy. V průběhu války nechal Aleš Kaprál přestavět mlýn na Říčkách, kde v té době žila jeho širší rodina (včetně rodiny Zeno Kaprála) po vybombardování jejich brněnských bytů. Po roce 1948 Aleš Kaprál emigroval a dům na Údolní byl rozdělen na několik bytových jednotek. Do té z nich, která je nyní využívána jako Rezidence Café Kaprál, se přestěhovali prarodiče Zeno Kaprála, po nich byl byt přepsán na jejich syna Ivana, otce Zena Kaprála. Zeno Kaprál zde bydlel se svojí ženou Jarmilou a dětmi Filipem a Dorou. Za svůj literární přínos získal v roce 2005 Cenu města Brna. Zemřel 26. října 2020, krátce po oslavě svých 79. narozenin.
V současné době je byt ve správě Městské části Brno-střed, o jeho provoz se stará TIC BRNO, p.o. S laskavým svolením Jarmily Kaprálové je zde možné vidět rodinné dědictví. Obrazy od akademických malířů Zeno Kaprála, bratra Aleše a Ivana a A.J. Alexe (otce Ivanovi manželky) a Filipa Kaprála (syna Zeno Kaprála a Jarmily Kaprálové).

Michal Doležel a Silvie Šeborová (na základě vzpomínek Jarmily Kaprálové)
V tom temném, rozlehlém bytě z konce devatenáctého století mě nevědomky formovala rakousko-uherská kultura. Kultura, okořeněná navíc, a v tom je ten vtip, dobou tuhé normalizace osmdesátých let. Našeho bytu se čas umakartů dotkl pramálo. Jen na záchodě jsme měli talíř s Leninem a nápisem „Sláva Velké říjnové socialistické revoluci“. Rozbité záchodové okýnko vedlo do světlíku.
Světlík byl úzký a temný, kousek omítky spatřený okýnkem se neustále odlupoval a když zapršelo, vyrostl na obnažené zdi mech. V zimě byla cítit vlhkost vycházející z malého dvorku, ve kterém bylo peklo. Rozbitým oknem ze světlíku létali za zimního deště dybbukové, k talířku s Leninem, sem a zase zpátky.” vzpomíná na život v bytě se svojí rodinou Dora Kaprálová, která se podílí na dramaturgii programu.
Seznámení

V roce 1969 jsem jako mladá likvidátorka dělala manažerku mým ostravským kolegům na sportovních hrách České pojišťovny v Pardubicích.

Večer jsme jeli na táborák na Sečskou přehradu. Kolega z Brna vyprávěl vtip o důchodovém pojištění. Všichni jsme se smáli, jen vysoký kluk, který seděl s brňáky, prohlásil s vážnou tváří: „Nevím, co je směšného na důchodovém pojištění!” To je ale blbec, pomyslela jsem si.

Večer u ohně se moji kolegové zajímali o jiné subjekty a já jsem se nudila. Uviděla jsem toho vysokého kluka, jak kouří fajfku. Zeptala jsem se „kluku, půjčíš mi tu fajfku?”. Ochotně mi ji půjčil a vyprávěl, jak se mu líbí, když indiánské ženy kouří dýmku a tak, prostě mě balil. Pak jsme se šli projít po městě, kde mi trhal kytky do vlasů.

Po návratu domů mi přišel od něho dopis, jediná beatnická báseň, kterou kdy napsal! Měla jsem ráda beatniky.

Když jsem se u něj asi po 14dnech stavila, požádal mě, k mého velkému údivu, že si mám zajít k rodičům pro rodný list, protože nám domluvil datum svatby! Za dalších 14 dní!

P.S: Na svatební cestě mi odmítl půjčil dýmku s tím, že dýmka a kartáček na zuby se nepůjčují. A kytky už mi taky nikdy netrhal, přece nebudeme ničit přírodu!

Takový to byl filuta!!

Jarmila Kaprálová

Podívejte se na záznamy z předešlých akcí