Historie místa

Prostory Rezidence Café Kaprál na Údolní 17 už na první pohled udivují svou velkorysostí, použitými materiály a neobvyklou mírou zachovalosti autentických prvků. Tento prostor původně sloužil jako byt, a navzdory tomu, že je i v současné době poměrně rozlehlý, jedná se o pouhý segment původní velikosti. Po druhé světové válce totiž došlo k rozdělení bytu na dvě samostatné jednotky (Rezidence Café Kaprál je situována do jedné z nich). Na první pohled je zřejmé, že se ocitáme v rezidenčním bytě někdejších majitelů domu, kteří nepochybně patřili k ekonomicky a společensky významnějším obyvatelům města. A tak se logicky nabízí otázka, kdo tedy byli vlastníci a obyvatelé tohoto domu?

Dům na dnešní ulici Údolní 17 (tehdy Talgasse 15) nechala v roce 1880 postavit Charlotte Kallab. V roce 1898 získali dům Anton Kallab a Emilie Kapoun. V roce 1905 jej zakoupil Franz Wenzlowsky, společník firmy „Herold Karl, Wenzlowksy Franz – Mechanische Leinen, Juten und Wollwarenfabrik“. Franz Wenzlowsky v domě také bydlel. Mnohem zajímavější jsou ale následující vlastníci domu. Jeden z nich byl totiž v meziválečném období iniciátorem a stavebníkem jeho přestavby a adaptace. V roce 1917 se majitelem domu stal Josef Schwarz. Vlastnil dům až do roku 1930, kdy ho zakoupili Julius a Klára Redlichovi.

O Juliu Redlichovi víme, že se narodil v roce 1871 v Hustopečích. Někdy počátkem 20. století přišel do Brna, kde pravděpodobně vystudoval vysoké učení a stal se zemědělským inženýrem. V roce 1911 vstoupil jako veřejný společník do firmy „Adolf a J. Cohn“, která obchodovala s barvířským zbožím. V následujících letech se stal dokonce majitelem této firmy, později také generálním ředitelem významné akciové společnosti „Germnia“. V Brně se Julius Redlich v roce 1913 oženil s Klárou Mautner a jejich manželství bylo zapsáno do židovské matriky. O rok později se manželům Redlichovým narodila první dcera Marianne, v roce 1917 ještě přišla na svět mladší dcera Liese Ruth.

V této době žila rodina Redlichova ve svém domě na ulici Kaisserring 4. Po vzniku Československé republiky byla ulice přejmenována a přečíslována na Pařížskou 12, v současnosti se jedná o dům na ulici Za divadlem 6. V roce 1930 se Redlichovi stali vlastníky domu na Údolní 17 (tehdy ulice Dr. Bedřicha Macků) – a právě s touto rodinou jsou dosud spojovány zásadní úpravy domu a jeho rezidenčního bytu. Julius Redlich patřil mezi významnější brněnské podnikatele, navíc byl součástí skupiny sběratelů umění. V roce 1925 zapůjčil Moravskému uměleckému spolku pro výstavu v Domě umělců několik svých pláten starých mistrů. Jeho byt na Údolní si tak můžeme představit jako rozlehlou rezidenci s velkorysou vstupní halou, dvěma společenskými salony, rozměrnou jídelnou se zimní zahradou a ložnicemi, orientovanými do zahrady směrem ke Špilberku.

V bytě pak byl pravděpodobně umístěn starožitný nábytek a byla tu vystavena výtvarná díla z jeho sbírky. V domě se kromě rezidenčního bytu majitelů nacházel také ještě menší byt pro řidiče Redlichových, jímž kterým byl Leo Leitner, a také byt zahradníka jménem Antonín Caro. V životě Redlichových ovšem nastal zásadní zlom roku 1939. Na rodinu začaly dopadat rasové zákony a všechna další nařízení a vyhlášky, kterými byli židovští obyvatelé perzekuováni ihned po nacistické okupaci. Jejich dům na Údolní byl arizován, Redlichovi byli vystěhováni do bytu na dnešní ulici Hilleho 5.

Do ohlašovacího lístku, který musel pro potřeby úřadů Julius Redlich v roce 1941 vyplnit, uvedl v kolonce náboženství „římský katolík“ – patrně ve snaze zachránit si život. Úřady si ale vynutily tento údaj ověřit, čehož Julius Redlich patrně nebyl schopen, a tak byli manželé Redlichovi v březnu 1942 předvoláni do transportu Af směr Terezín. V Terezíně Tady Redlichovi dokázali přežívat celé dva roky. V únoru 1942 ale Klára Redlichová v Terezíně zemřela a v květnu téhož roku byl Julius deportován do Osvětimi, odkud se už nevrátil (V červnu 2023 byly před domem umístěny kameny zmizelých věnované právě rodině Redlichových). Jejich dům na Údolní s rezidenčním bytem mezitím obsadili nacisté.

Po zabavení bytu nacisty si dům pronajala firma Biochema Brno, pozdější Fruta. Jejím ředitelem byl v té době ing. Aleš Kaprál, strýc Zeno Kaprála. V části bytu, kterou později obýval právě Zeno Kaprál se svojí rodinou, byly v té době reprezentační místnosti. Druhou část bytu, která je v současnosti veřejnosti nepřístupná, využíval k bydlení Aleš Kaprál. Ten též pořídil vybavení místností, jako například soubor nábytku z letovického zámku. Ostatní prostory v domě sloužily jako sklady a kanceláře Biochemy. V průběhu války nechal Aleš Kaprál přestavět mlýn na Říčkách, tam se uchýlila jeho širší rodina (včetně rodiny Zeno Kaprála) po vybombardování brněnských bytů. Po roce 1948 Aleš Kaprál emigroval a dům na Údolní byl rozdělen na různé bytové jednotky. Do té z nich, která je nyní využívána jako Rezidence Café Kaprál, se přestěhovali prarodiče Zeno Kaprála, po nich byl byt přepsán na jejich syna Ivana, otce Zeno Kaprála. Zeno Kaprál zde bydlel se svojí ženou Jarmilou a dětmi Filipem a Dorou. Za literární přínos svého díla získal v roce 2005 Cenu města Brna. Zemřel 26. října 2020, krátce po oslavě svých 79. narozenin.

Byt na Údolní 17 je ve správě Městské části Brno-střed. Pilotní série pořadů pro veřejnost zde byla pořádaná na podzim roku 2022 pod hlavičkou Brno 2028. Od té doby se o kulturní provoz v Rezidenci Café Kaprál stará TIC BRNO, p.o. S laskavým svolením Jarmily Kaprálové je v bytě možné vidět rodinné dědictví, mj. obrazy od akademických malířů Zeno Kaprála, jeho bratrů Aleše a Ivana, rovněž práce A. J. Alexe (otce Ivanovy manželky) a Filipa Kaprála (syna Zeno Kaprála a Jarmily Kaprálové).

Michal Doležel a Silvie Šeborová

V tom temném, rozlehlém bytě z konce devatenáctého století mě nevědomky formovala rakousko-uherská kultura. Kultura, okořeněná navíc, a v tom je ten vtip, dobou tuhé normalizace osmdesátých let. Našeho bytu se čas umakartů dotkl pramálo. Jen na záchodě jsme měli talíř s Leninem a nápisem „Sláva Velké říjnové socialistické revoluci“. Rozbité záchodové okýnko vedlo do světlíku.

Světlík byl úzký a temný, kousek omítky spatřený okýnkem se neustále odlupoval a když zapršelo, vyrostl na obnažené zdi mech. V zimě byla cítit vlhkost vycházející z malého dvorku, ve kterém bylo peklo. Rozbitým oknem ze světlíku létali za zimního deště dybbukové, k talířku s Leninem, sem a zase zpátky.

V roce 1969 jsem jako mladá likvidátorka dělala manažerku mým ostravským kolegům na sportovních hrách České pojišťovny v Pardubicích.

Večer jsme jeli na táborák na Sečskou přehradu. Kolega z Brna vyprávěl vtip o důchodovém pojištění. Všichni jsme se smáli, jen vysoký kluk, který seděl s Brňáky, prohlásil s vážnou tváří: „Nevím, co je směšného na důchodovém pojištění!” To je ale blbec, pomyslela jsem si.

Večer u ohně se moji kolegové zajímali o jiné subjekty/objekty(?) a já jsem se nudila. Uviděla jsem toho vysokého kluka, jak kouří fajfku. Zeptala jsem se: „Kluku, půjčíš mi tu fajfku?”. Ochotně mi ji půjčil a vyprávěl, jak se mu líbí, když indiánské ženy kouří dýmku a tak, prostě mě balil. Pak jsme se šli projít po městě, kde mi trhal kytky do vlasů.

Po návratu domů mi přišel od něho dopis, jediná beatnická báseň, kterou kdy napsal! Měla jsem ráda beatniky.

Když jsem se u něj asi po 14 dnech stavila, požádal mě, k mému velkému údivu, že si mám zajít k rodičům pro rodný list, protože nám domluvil datum svatby! Za dalších 14 dní!

P.S.: Na svatební cestě mi odmítl půjčil dýmku s tím, že dýmka a kartáček na zuby se nepůjčují. A kytky už mi taky nikdy netrhal, přece nebudeme ničit přírodu!
Takový to byl filuta!!!